Jako příklad můžeme uvést zjednodušený model, který se skládá z rastru prutů (červený) a čtyřech ploch (typ: Membrána by měla v případě tlaku větru ležet na všech prutech nebo v případě sání větru by měla být držena za vnější rám. To lze provést zadáním nelineárního typu liniového uvolnění. Při následné definici objektů, které se mají uvolnit, mohou nastat dva různé případy.
Případ 1 (uprostřed): Uvolnit se bude pouze plocha, která bude obsahovat vybranou linii.
Případ 2 (na pravé straně): Plocha se uvolní, což zahrnuje linii a sousední plochy. (* Poznámka)
Graf deformace jasně ukazuje rozdíl. Pokud uvolníme jednotlivou plochu (Případ 1), kontakt mezi plochou a linií se uvolní, ale uzly spojí plochu s prutem jako předtím. Chování grafické deformace vpravo (Případ 2) splňuje požadavky. Plocha se kompletně odpojí od středového prutu.
* Poznámka: Při výběru ploch existuje určitá poloautomatika. Pro každou linii lze uvolnit pouze jednu novou plochu. To lze podrobně vysvětlit na správném modelu: Pro každou linii (čtyři kusy) je třeba zadat jedno liniové uvolnění. Teoreticky první liniové uvolnění na ploše 9 vyžaduje uvolnění ploch 9 a 10. Přípustná je ovšem pouze plocha 9. Nyní je na ploše 10 definováno druhé liniové uvolnění. Teoreticky je třeba uvolnit plochy 9, 10 a 11. Přitom jsou ovšem akceptovány pouze plochy 9 a 10. V tomto okamžiku se projeví poloautomatika. Pokud nyní opět upravíme první liniové uvolnění, vidíme, že se Plocha 10 přidává automaticky. Proto je zadání správné. Pokud vytvoříme třetí liniové uvolnění, lze uvolnit pouze plochy 10 a 11. Po zadání program automaticky doplní dříve chybějící Plochu 11 do druhého liniového uvolnění.