V našem příspěvku předvedeme parametrizaci ztužujícího prvku příhradové buňky znázorněné na obrázku 1.
Předpokládejme, že konstrukce již byla namodelována v programu RFEM 6 vytvořením prutů a definováním okrajových podmínek, jak je znázorněno na obrázku 2; dalším krokem je definovat ztužení. Jak jsme již zmínili, definujeme tento prvek pomocí parametrického zadání. Později tak půjde optimalizovat parametry a program automaticky stanoví optimální polohu prvku.
Nejdříve je třeba vytvořit vnitřní uzly na horním (prut 2) i dolním (prut 3) pásu a spojit je jednoduchou linií. Tyto uzly zadáme tak, že klikneme pravým tlačítkem myši na jednotlivý prut a vybereme Dělit prut → n vnitřních uzlů. Důležité je vytvořit uzly tak, aniž by se pruty opravdu rozdělily; proto musíme zaškrtnout příslušné kontrolní políčko, jak je znázorněno na obrázku 3.
Tak je pak ve vlastnostech uzlu vidět, že je typu „Na prutu“ a prut zůstává jedním celým prvkem. Protože byl prut rozdělen jedním vnitřním uzlem, činí relativní vzdálenost mezi vytvořeným uzlem a počátečním a koncovým uzlem prutu 50%. Tato vstupní pole jsou ovšem interaktivní a kromě této relativní specifikace lze hodnotu zadat také v absolutní vzdálenosti (tedy délkou).
Nyní můžeme začít přiřazovat parametry pomocí nabídky Úpravy → Globální parametry. Proměnné, které definujeme, jsou ze skupiny jednotek "Délky", protože nás zajímá umístění ztužujícího prvku, který je reprezentován polohou svých uzlů na horním a dolním pásu.
Pak lze parametry definovat tak, jak je znázorněno na obrázku 5; jeden pro horní (Xnahore) a další pro dolní pás (Xdole). Tímto způsobem se stanoví poloha uzlů daná určitými hodnotami přiřazenými těmto parametrům.
Jakmile jsou parametry definovány, lze je použít ve vzorcích pro stanovení číselných hodnot. To je možné provést v dialogu "Upravit" jednotlivých uzlů, kde můžete pomocí editoru vzorců zadat vzorec pro stanovení vzdálenosti uzlu od počátečního uzlu prutu.
Rovnice znázorněná na obrázku 6 například znamená, že tato délka se spočítá jako hodnota parametru Xnahore přičtená k 0,5 m. Vzhledem k tomu, že Xnahore bylo původně nastaveno na 0, vychází z rovnice hodnota 0,5, což znamená, že uzel zůstane ve vzdálenosti 0,5 m (obrázek 7).
Výhodou parametrického zadávání je, že pokud se změní parametr v seznamu parametrů, změní se výsledky všech vzorců, které tento parametr používají. Pokud tedy znovu otevřeme seznam Globální parametry a nastavíme hodnotu Xnahore na 0,1, vzdálenost uzlu vzhledem k počátečnímu uzlu prutu se automaticky změní na 0,6 (Xnahore + 0,5) a uzel se posune tak, jak je znázorněno na obrázku 8.
Můžete jít ještě o krok dále a využít další výhody editoru vzorců, jako je vložení vlastnosti objektu do rovnice, jak je znázorněno na obrázku 9.
Pomocí příslušné ikony otevřeme rozsáhlý seznam vlastností objektů a jejich podkategorií a vybereme tu, která nás zajímá. Například můžeme vybrat coordinate_1, což je kartézská souřadnice X uzlu. Příslušný uzel můžete zadat ve vstupním poli vzorce, jak je znázorněno na obrázku 10.
V našem příkladu nás zajímá výpočet vzdálenosti uzlu 5 vzhledem k souřadnici X uzlu 3. To znamená, že pokud se uzel 3 posune a změní se jeho souřadnice X, poloha uzlu 5 se automaticky změní, protože tato vlastnost objektu je ve vzorci obsažena.
V tomto článku jsme ukázali, jak lze definovat globální parametry a jak je používat ve vzorcích pro stanovení číselných hodnot. I tyto parametry lze optimalizovat podle různých kritérií, což bude námětem pro náš další článek databáze znalostí.
.png?mw=600&hash=49b6a289915d28aa461360f7308b092631b1446e)
