Metoda špičkového faktoru, vyvinutá Davenportem, je pokročilý způsob použití pro posuzování zatížení větrem, zejména pokud je zatížení ovlivněno více turbulencí než střední hodnotou. Tato metoda zohledňuje jak střední součinitele tlaku, tak jejich směrodatné odchylky, aby vytvořila charakteristické špičkové součinitele tlaku. Tyto charakteristické součinitele se pak stanoví za předpokladu špičkového faktoru k_p odvozeného z extrémních hodnot statistiky takto:

kde
c ˇ_p : špičkový součinitel tlaku pro minimum
c ˆ_p : špičkový součinitel tlaku pro maximum
σ_{c_p}: směrodatná odchylka součinitele tlaku

Výhodou této metody je, že zohledňuje dvě extrémní komponenty zatížení, což je zvláště důležité při návrhu, kdy se vyskytují různé znaménka. Špičkový faktor lze také upravit tak, aby zohledňoval účinky snižující zatížení v důsledku korelačních vlastností. Špičkové faktory se však liší v závislosti na poloze na konstrukci, což se v praxi často zjednodušuje použitím jednotných faktorů. Původně byly navrženy hodnoty k_p mezi 3 a 5, ale zkoušky ve větrném tunelu ukázaly, že lokálně, zejména v místech průchodů budov a v rozích stěn, mohou nastat výrazně vyšší hodnoty (až 10 nebo více).
Tato metoda byla primárně vyvinuta pro posuzování zatížení budov větrem a je specificky popsána v Eurokódu pro analýzu účinků sil vyvolaných poryvy větru ve směru větru. Je však méně vhodná pro malé prvky, jako jsou rohy, okraje a jednotlivé komponenty, protože v těchto oblastech se mohou špičkové faktory značně lišit. Hlavní výzva spočívá ve správném výběru špičkových faktorů, které mohou ovlivnit přesnost metody.