3.3 Specifické pojmy RFEMu

V této kapitole uvádíme některé specifické pojmy používané v programu RFEM. Podrobně je popisujeme v následujících kapitolách.

Tabulka 3.2 RFEM - specifické pojmy
Pojem	Vysvětlení
Uzel	V trojrozměrném modelu je uzel definován souřadnicemi (X;Y;Z). Na základě uzlů je popsána geometrie modelu konstrukce.
Linie	Linie je spojnicí dvou uzlů. Kromě lineárního spojení lze zadat i linie vyššího řádu jako např. oblouky nebo křivky.
Prut	Prut je vlastností linie. Prutu se přiřadí tuhost tak, že se definuje materiál a průřezové charakteristiky. Prut se považuje za 1D prvek.
Sada prutů	Pruty mohou být spojeny do sad prutů. RFEM rozlišuje dva typy sad prutů, tzv. sledy prutů, v nichž pruty jeden na druhý průběžně navazují, a tzv. skupiny prutů, kdy lze k jednomu uzlu připojit více než dva pruty.
Plocha	Plocha je ohraničena liniemi. Ploše se přiřadí tuhost tak, že se definuje materiál a tloušťka. Plocha se považuje za 2D prvek.
Těleso	Těleso je vymezeno hraničními plochami (nejčastěji typu Nulová). Tělesu se přiřadí tuhost tak, že se definuje jeho materiál. Těleso se pro výpočet považuje za 3D prvek.
Uzlová podpora	Odebírá uzlu stupně volnosti a/nebo definuje uzlové nelinearity.
Liniová podpora	Odebírá všem uzlům sítě KP ležícím na linii stupně volnosti.
Plošná podpora	Odebírá všem uzlům sítě KP kležícím na ploše stupně volnosti.
Zatížení na uzel	Uzel je zatížen silou nebo momentem.
Zatížení na linii	Linii lze zatížit konstantním, lineárně proměnným nebo osamělým zatížením. Zatížení působí jako síla nebo moment.
Zatížení na prut	Na prut může působit spojité zatížení nebo osamělé břemeno. Průběh zatížení může být konstantní, lineárně proměnný nebo parabolický. Prut lze zatížit silami, momenty nebo také teplotou, protažením, podélným posunem, zakřivením či předpětím.
Zatížení na plochu	Na plochu může působit konstantní nebo lineárně proměnné zatížení. Plochu lze zatížit silami a dále také teplotou nebo vynucenými deformacemi.
Zatížení na těleso	Těleso může být zatíženo teplotou nebo vynucenými deformacemi.
Zatěžovací stav ZS	Všechna zatížení v důsledku téhož účinku se uloží v jednom zatěžovacím stavu, např. ‚vlastní tíha‘ nebo ‚vítr‘. Zatížení by se měla zadávat jako charakteristická zatížení (čili bez součinitele). Dílčí součinitele spolehlivosti se berou v úvahu až při výpočtu kombinací zatížení nebo kombinací výsledků. Zatěžovací stav se zpravidla počítá podle teorie I. řádu.
Kombinace zatížení KZ	Kombinace zatížení je superpozicí zatěžovacích stavů - skládá zatížení z několika zatěžovacích stavů. Kombinace zatížení se zpravidla počítá podle teorie II. nebo III. řádu.
Kombinace výsledků KV	Kombinace výsledků slouží také ke skládání ZS. Na rozdíl od KZ se tu však nekombinují zatížení, nýbrž výsledky příslušných zatěžovacích stavů. Pomocí NEBO kombinace lze z různých zatěžovacích stavů, kombinací zatížení nebo kombinací výsledků určit i extrémní vnitřní síly a deformace. Princip aditivní superpozice však neplatí pro skládání výsledků získaných nelineárním výpočtem.

Nadřazená kapitola

3 Uživatelské prostředí