Výsledky pro tělesa můžete zobrazit graficky přes kategorii Tělesa v navigátoru. Numerické výsledky pro tělesa naleznete v kategorii tabulky Výsledky na tělesech.
Deformace
Obrázek Výsledky na tělesech v tabulce zobrazuje tabulku s deformacemi hraničních ploch. Posuny a pootočení se zobrazují v rastrových bodech ploch (viz kapitola Plochy ).
Deformace znamenají:
| |u| | Absolutní hodnota celkového posunu |
| uX | Posun ve směru globální osy X |
| uY | Posun ve směru globální osy Y |
| uZ | Posun ve směru globální osy Z |
| φX | Pootočení kolem globální osy X |
| φY | Pootočení kolem globální osy Y |
| φZ | Pootočení kolem globální osy Z |
Napětí
V navigátoru určete, která napětí se mají zobrazit na hraničních plochách těles. Tabulka uvádí napětí těchto ploch podle nastavení, která jsou definována ve Správci tabulek výsledků .
Napětí v tělesech jsou rozdělena do následujících kategorií:
- Základní napětí
- Hlavní napětí
- Srovnávací napětí
- Invarianty napětí
Základní napětí
Napětí v tělesech nelze popsat jednoduchými rovnicemi jako napětí na plochách. Základní napětí σx, σy a σz včetně smykových napětí τyz, τxz a τxy jsou stanovena přímo řešičem.
Pokud z víceosově namáhaného tělesa vyřízneme krychli o délkách okrajů dx, dy a dz, lze napětí na každé ploše krychle rozložit na axiální a smyková napětí. Při zanedbání prostorových sil a rozdílů napětí na rovnoběžných plochách lze napěťový stav v lokálním souřadnicovém systému krychle popsat devíti složkami napětí.
Matice tenzoru napětí je:
Hlavní napětí
Z vlastních čísel tenzoru vyplývají hlavní napětí σ1, σ2 a σ3 následovně:
Maximální smykové napětí τmax se určí podle Mohrovy kružnice napětí:
Srovnávací napětí
Srovnávací napětí σv podle von Misese lze určit dvěma ekvivalentními vzorci.
Pro stanovení srovnávacího napětí σv podle Trescy se zkoumají rozdíly hlavních napětí, aby se z nich určila maximální hodnota.
Srovnávací napětí σv podle Rankina se stanoví z největších absolutních hodnot hlavních napětí.
Pro stanovení srovnávacího napětí σv podle Bacha se zkoumají rozdíly hlavních napětí s ohledem na Poissonovu konstantu ν, aby se z nich určila maximální hodnota.
Invarianty napětí
Invarianty napětí umožňují na souřadnicích nezávislý a tím objektivní popis napěťového stavu materiálu. Jako skalární veličiny zůstávají nezměněny při libovolných otočeních souřadnicového systému a zohledňují fyzikálně relevantní vlastnosti těchto stavů nezávisle na zvolené reprezentaci tenzoru. Jejich zvláštní význam spočívá v tom, že mnoho mechanických jevů - zejména plastické tečení, porušení a lom - nezávisí na jednotlivých složkách napětí, nýbrž na invariantních měrných hodnotách. Tím tvoří invarianty napětí základ mnoha zavedených kritérií plasticity a porušení, jako je například teorie von Misese, Trescy nebo Druckera-Pragera.
Střední napětí p je spojeno s prvním invariantem napětí I1 a popisuje hydrostatické napětí. Vyplývá z aritmetického průměru tří hlavních napětí a zobrazuje vzdálenost bodu napětí od počátku souřadnic na prostorové diagonále.
Charakterizuje střední stav axiálního napětí a je rozhodující pro objemové změny. Fyzikálně odpovídá p rovnoměrnému tlakovému resp. tahovému stavu, který nevyvolává změnu tvaru, nýbrž výhradně kompresi nebo dilataci. U mnoha materiálů, zejména v mechanice zemin a hornin, stejně jako u tlakově citlivých materiálů, p podstatně ovlivňuje chování pevnosti a deformací.
Deviátorové napětí q je spojeno s druhým invariantem deviátoru napětí J2. Stanoví se následovně:
|
I1 |
První invariant napětí |
|
I2 |
Druhý invariat napětí |
|
J2 |
Druhá deviátorická invariant napětí |
Popisuje podíl napěťového stavu, který je odpovědný za změny tvaru (smykové deformace), aniž by se změnil objem. Deviátorový podíl pohání zejména plastické tečení a porušení u houževnatých materiálů. Kritérium plasticity von Misese je založeno přímo na J2 resp. q a objasňuje, že plastická deformace je primárně řízena deviátorovými napětími.
Lodeho úhel θ udává polohu bodu napětí v deviátorové rovině. Deviátorová rovina je rozdělena do šesti sektorů, takže platí −30° ≤ θ ≤ 30°. Úhel se určí takto:
|
J2 |
Druhá invariant deviátového napětí: 1/6 [(σ1 – σ2)^2 + (σ2 – σ3)^2 + (σ3 – σ1)^2] |
|
J3 |
Třetí deviátorický invariant napětí: 1/27 (2σ1 – σ2 – σ3) (2σ2 – σ3 – σ1) (2σ3 – σ1 – σ2) |
Čisté smykové namáhání nastane pro θ = 0, zatímco pro θ = 30° vznikne napěťový stav σ1 > σ2 = σ3, který odpovídá triaxiální tlakové zkoušce. Z θ = −30° vyplývá napěťový stav triaxiální tahové zkoušky s σ1 < σ2 = σ3.
Přetvoření
V navigátoru určete, která přetvoření se mají zobrazit na hraničních plochách těles. Tabulka uvádí deformace těchto ploch podle nastavení, která jsou definována ve Správci tabulek výsledků .
Přetvoření v tělesech jsou rozdělena do následujících kategorií:
- Základní celková přetvoření
- Hlavní celková přetvoření
- Srovnávací celková přetvoření
- Invarianty přetvoření
Základní celková přetvoření
Základní celková přetvoření včetně smykových přetvoření jsou stanovena přímo řešičem. Pro prostorový stav přetvoření je obecná definice tenzoru:
Prvky tenzoru jsou definovány takto:
Hlavní celková přetvoření
Ze základních přetvoření se stanoví hlavní celková přetvoření ε1, ε2 a ε3.
Srovnávací celková přetvoření
Srovnávací celková přetvoření εv se určí podle čtyř různých hypotéz napětí následovně.
|
R |
Matice (viz níže) |
|
R |
Matice (viz níže) |
Invarianty přetvoření
Invarianty přetvoření jsou parametry tenzoru přetvoření, které zůstávají nezávislé na orientaci souřadnicového systému. Umožňují jednoznačné oddělení mezi změnou objemu a změnou tvaru materiálu. Toto rozlišení je zásadní pro analýzu chování materiálu, pevnostních kritérií a modelů plasticity.
Objemový invariant přetvoření εv odpovídá izotropnímu podílu celkových přetvoření. Určí se z hlavních přetvoření:
Deviátorové přetvoření εq nebo také smykové přetvoření γs popisuje čistou změnu tvaru bez změny objemu. Určí se následovně: