Výsledky pro objemy můžete graficky zobrazit prostřednictvím kategorie Navigátoru Těleso. Numerické výsledky objemů naleznete v kategorii tabulek Výsledky po tělesech.
Deformace
Obrázek Výsledky po tělesech v tabulce zobrazuje tabulku s deformacemi hraničních ploch. Posuny a pootočení se zobrazují v bodech rastru plochy (viz kapitola Plochy ).
Deformace znamenají:
| |u| | Absolutní hodnota celkového posunu |
| uX | Posun ve směru globální osy X |
| uY | Posun ve směru globální osy Y |
| uZ | Posun ve směru globální osy Z |
| φX | Pootočení kolem globální osy X |
| φY | Pootočení kolem globální osy Y |
| φZ | Pootočení kolem globální osy Z |
Napětí
V Navigátoru určete, která napětí se mají zobrazit na hraničních plochách objemů. Tabulka uvádí napětí těchto ploch podle nastavení, která jsou definována v Správci tabulek výsledků .
Objemová napětí jsou rozdělena do následujících kategorií:
- Základní napětí
- Hlavní napětí
- Srovnávací napětí
- Invarianty napětí
Základní napětí
Objemová napětí nelze popsat jednoduchými rovnicemi jako plošná napětí. Základní napětí σx, σy a σz včetně smykových napětí τyz, τxz a τxy se stanoví přímo výpočetním jádrem.
Pokud se z víceosově namáhaného tělesa vyřízne krychle s délkami hran dx, dy a dz, lze napětí na každé stěně krychle rozložit na normálová a smyková napětí. Při zanedbání objemové síly a také rozdílů napětí na rovnoběžných plochách lze stav napětí v lokálním souřadnicovém systému krychle popsat devíti složkami napětí.
Matice tenzoru napětí je:
Hlavní napětí
Z vlastních čísel tenzoru vyplývají hlavní napětí σ1, σ2 a σ3 následovně:
Maximální smykové napětí τmax se určí podle Mohrovy kružnice napětí:
Srovnávací napětí
Srovnávací napětí σv podle von Mises lze určit dvěma rovnocennými vzorci.
Pro stanovení srovnávacího napětí σv podle Tresca se zkoumají rozdíly hlavních napětí, aby se z nich určila maximální hodnota.
Srovnávací napětí σv podle Rankine se určí z největších absolutních hodnot hlavních napětí.
Pro stanovení srovnávacího napětí σv podle Bach se zkoumají rozdíly hlavních napětí s uvážením Poissonovy konstanty ν, aby se z nich určila maximální hodnota.
Invarianty napětí
Invarianty napětí umožňují nezávislý na souřadnicích, a tedy objektivní popis stavu napětí materiálu. Jako skalární veličiny zůstávají při libovolném otočení souřadnicového systému nezměněny a zachycují fyzikálně relevantní vlastnosti těchto stavů nezávisle na zvolené reprezentaci tenzoru. Jejich zvláštní význam spočívá v tom, že mnohé mechanické jevy - zejména plastické tečení, porušení a lom - nezávisí na jednotlivých složkách napětí, nýbrž na invariantních mírách. Invarianty napětí tak tvoří základ mnoha zavedených kritérií tečení a porušení, jako jsou například teorie von Mises, Tresca nebo Drucker-Prager.
Střední napětí p je spojeno s prvním invariantem napětí I1 a popisuje hydrostatické napětí. Vyplyne z aritmetického průměru tří hlavních napětí a vyjadřuje vzdálenost bodu napětí od počátku souřadnic na prostorové diagonále.
Charakterizuje střední stav normálového napětí a je podstatné pro objemové změny. Fyzikálně odpovídá p rovnoměrnému tlakovému resp. tahovému stavu, který nevyvolává žádnou změnu tvaru, nýbrž výhradně kompresi nebo dilataci. U mnoha materiálů, zejména v mechanice zemin a hornin a u materiálů citlivých na tlak, ovlivňuje p podstatně chování při pevnosti a deformaci.
Deviatorické napětí q je spojeno s druhým invariantem deviátoru napětí J2. Stanoví se následovně:
|
I1 |
První invariant napětí |
|
I2 |
Druhý invariat napětí |
|
J2 |
Druhá deviátorická invariant napětí |
Popisuje podíl stavu napětí, který je odpovědný za změny tvaru (smyková přetvoření), aniž by měnil objem. Deviatorický podíl pohání zejména plastické tečení a porušení u tažných materiálů. Kritérium tečení podle von Mises je založeno přímo na J2 resp. q a objasňuje, že plastická deformace je řízena primárně deviatorickými napětími.
Lodeův úhel θ udává polohu bodu napětí v deviátorové rovině. Deviátorová rovina se rozdělí do šesti sektorů, takže platí −30° ≤ θ ≤ 30°. Úhel se určí následovně:
|
J2 |
Druhá invariant deviátového napětí: 1/6 [(σ1 – σ2)^2 + (σ2 – σ3)^2 + (σ3 – σ1)^2] |
|
J3 |
Třetí deviátorický invariant napětí: 1/27 (2σ1 – σ2 – σ3) (2σ2 – σ3 – σ1) (2σ3 – σ1 – σ2) |
Čisté smykové namáhání vyplývá pro θ = 0, zatímco pro θ = 30° vzniká stav napětí σ1 > σ2 = σ3, který odpovídá triaxiální tlakové zkoušce. Z θ = −30° vyplývá stav napětí triaxiální tahové zkoušky s σ1 < σ2 = σ3.
Přetvoření
V Navigátoru určete, která přetvoření se mají zobrazit na hraničních plochách objemů. Tabulka uvádí poměrná přetvoření těchto ploch podle nastavení, která jsou definována v Správci tabulek výsledků .
Objemová přetvoření jsou rozdělena do následujících kategorií:
- Základní celková poměrná přetvoření
- Hlavní celková poměrná přetvoření
- Srovnávací celková poměrná přetvoření
- Invarianty přetvoření
Základní celková poměrná přetvoření
Základní celková poměrná přetvoření včetně smykových přetvoření se stanoví přímo výpočetním jádrem. Pro prostorový stav přetvoření platí obecná definice tenzoru:
Prvky tenzoru jsou definovány následovně:
Hlavní celková poměrná přetvoření
Ze základních poměrných přetvoření se určí hlavní celková poměrná přetvoření ε1, ε2 a ε3.
Srovnávací celková poměrná přetvoření
Srovnávací celková poměrná přetvoření εv se určí podle čtyř různých hypotéz napětí následovně.
|
R |
Matice (viz níže) |
|
R |
Matrix (siehe unten) |
|
R |
Matice (viz níže) |
Invarianty přetvoření
Invarianty přetvoření jsou charakteristické hodnoty tenzoru přetvoření, které zůstávají nezávislé na orientaci souřadnicového systému. Umožňují jasné oddělení mezi změnou objemu a změnou tvaru materiálu. Toto rozlišení je zásadní pro analýzu chování materiálu, kritérií pevnosti a modelů plasticity.
Objemová invariantní hodnota přetvoření εv odpovídá izotropnímu podílu celkových přetvoření.
Deviatorická přetvoření εq nebo také smyková přetvoření γs popisují čistou změnu tvaru bez změny objemu. Stanoví se následovně: